Příčiny agresivity u dětí předškolního věku

Mým hlavním cílem při studiu druhé vysoké školy je, aby mi na rozdíl od té první k něčemu prakticky sloužila, že. Jelikož seminární práce z předmětu Psychologie agrese a destruktivity byla co do tématu zcela otevřená, řekla jsem, proč se nezaměřit na něco, co by se mi mohlo hodit do práce. Řešení konkrétních příčin agresivity se mi jaksi do požadovaného rozsahu práce nevešla, nicméně jsem vám je sem připsala a myslím, že jsou už z popisů příčiny vždy zjevná.
Zdroje z nichž jsem čerpala, jsou vypsané na konci článku. Upřímnej feedback: zatímco paní Antierovou bych možná i hodila do plamenů (teda to dílo, paní Antierovou ne, zas takový peklo to nebylo, jen podivně zastaralý názory, ačkoliv knížka zas tak zastaralá není), diplomka i bakalářka měly pár dobrých myšlenek. Co ale doporučuju na sto procent, a neurazím se, když si to vyloženě přečtete místo tohoto článku, je zdroj poslední, tedy Jak usměrnit agresivitu u dětí předškolního věku od Ilony Špaňhelové. Stačí kliknout na odkaz, je to taková desetistránková příručka, přehledně zpracovaná, no radost číst.
Toť na úvod vše, následuje teda obsah mojí seminární práce + vždycky stručná sekce „Co s tím?“, která, upozorňuju, neprošla kontrolou vyučující, ale docela si věřím, že to má hlavu a patu. Pokud byste nesouhlasili, neváhejte se ozvat do komentářů.

Všechny nastudované materiály se shodují v tom, že faktorem zcela nejzásadnějším pro rozvoj agresivního chování je sociální prostředí, v němž dítě vyrůstá a kterým je ovlivňováno. Primárně je to rodina, dále hlavně mateřská škola. Dalším podstatným faktorem jsou vlivy biologické, zejména genetické. Posledním, který zde rozvedu, je vliv médií.
Je důležité uvést, že agresivita sama o sobě není nutně negativní vlastností. Jedná se o široký pojem s mnohými definicemi, který můžeme chápat také jako průbojnost a aktivní snahu o dosažení svých cílů. Agresivita je pouhý sklon řešit situace určitým způsobem. Negativní konotaci agresivita získává v okamžiku, kdy se projeví konkrétním případem agrese, tedy fyzickým či verbálním útokem k osobě či objektu se záměrem ublížit, přemoci. Tento text cílí ukázat, které faktory zejména vedou k tomu, že jedinec v okamžiku konfliktu či nespokojenosti volí situaci řešit agresí.

Prvotní příčinou sklonů k agresivitě jsou vrozené genetické predispozice. Temperament je z velké části dědičný; je-li agresivní otec nebo matka, je pravděpodobné, že bude agresivní i dítě. Toto platí ze dvou důvodů – jednak kvůli zmíněné dědičnosti (dítě má „v krvi“ reagovat výbušněji, řešit situace spíše konfliktem), druhak kvůli tomu, že jestliže rodiče svým agresivním sklonům dávají průchod, dítě pozoruje tyto vzorce chování a kopíruje je. K tomuto více v kategorii „rodina“.
Co s tím?
Povaha se dá jen těžko měnit. To ale není v žádném případě výmluva k ubližování ostatním ve jménu toho, že „já jsem prostě takovej“. Existují způsoby, jak nasbíranou agresivitu vybíjet, aniž by to bylo na úkor ostatních – dynamické sporty (atletika), sporty a aktivity, kde se do něčeho bouchá a kope (fotbal, baseball, box), nebo alespoň bouchání a kopání do polštáře nebo velké zařvání si. Je-li vaše dítě agresivní, neváhejte navštívit odborníka, který vám poradí, jak postupovat ve vašem případě.

Častým spouštěčem agresivního chování z kategorie těch biologických jsou u dětí specifické poruchy učení. Ačkoliv tento faktor je zejména zjevný u dětí školního věku, např. dyspraxie či vývojová dysfázie se standardně projevují už ve školce. Děti s těmito poruchami mohou kumulovat frustraci z neschopnosti poradit si s úkolem, který ve svém okolí pozorují jako snadno splnitelný. Není-li jim poskytnuta podpora a nabídnuty alternativní postupy, a především alternativní průchod emocím, mohou reagovat agresivně.
Co s tím?
Poruchy učení nejsou ostuda! Potýká se s nimi podstatně větší procento populace, než se domníváte, a frustrující je to úplně zbytečně. Školky i školy jsou na děti s poruchami učení připraveny. Mají postupy, které dětem umožní efektivně pracovat. Pokud učitelka vyjádří podezření, že se u dítěte porucha projevuje, nikomu nepomůžete a naopak svému dítěti nesmírně ublížíte, pokud si tu možnost budete odmítat připustit. Pokud naopak podezření pojmete vy, konzultujte s učitelkou nebo rovnou opět – navštivte odborníka. Dát tedy dítěti i okolí jasně najevo, že porucha učení je OK, je úkol číslo jedna. Alternativní průchod emocím, dokud se dítě se svojí poruchou nesmíří, pak popisuju v předchozím odstavci.

U malého procenta osob dochází k agresivnímu chování v důsledku poškození mozku. Dvě základní oblasti, jejichž poškození se projevuje zvýšenou agresivitou, jsou limbický systém a frontální lalok. K poškození může dojít před, během či po narození, i v průběhu života. V tomto případě není možno agresivní tendence dítěte (tím méně případně i dospělého) změnit. Je-li poškození natolik vážné, že jedinec ohrožuje svoje okolí, je nutná spolupráce s odborníkem, medikace, případně neustálý dohled.
Co s tím?
Jak jsem zmínila, poškození mozku a s ním spojené změny v chování či vnímání, jsou téměř vždy nevratné. Máte-li podezření, že je to případ vašeho dítěte (větší úraz hlavy, komplikovaný porod aj.) ….co vám asi poradím, že. Navštivte odborníka!

Biologické faktory, které jsem vyjmenovala, nejsou zanedbatelné, nicméně zcela nejvýraznějším a nejvlivnějším faktorem v rozvoji agresivity a agresivního chování u dětí předškolního věku je prostředí, v němž vyrůstají. A to je pro naprostou většinu dětí primárně jejich rodina. Děti v předškolním věku pozorují vzorce chování, které jsou jim jejich okolím (zejména rodiči) nabízeny. Ty úspěšné vzorce, které dosahují svých cílů, děti přijmou za svoje. Pokud dítě vidí agresivní jednání některého rodiče, kdy toto jednání není potrestáno, a naopak rodič jím dosáhne svého, dítě si vyvodí, že toto jednání je správné. Ocitne-li se později v obdobné situaci nebo snaží-li se dosáhnout obdobného cíle, zvolí obdobný, tedy agresivní, přístup. Totéž platí samozřejmě pro starší sourozence, další příbuzné, kamarády atd., rodiče jsou však nejintenzivnějším vzorem s největším vlivem. Nejhorší dopady má samozřejmě agrese směřovaná vůči dítěti.
Co s tím?
Mám pocit, že to je snad úplně jasný, ale přece jen – soustřeďte se na to, jak se chováte vy, a jestli náhodou to, za co se na dítě často zlobíte, neděláte v nějaké dospělácké formě taky. Pokud je v nejbližším okolí dítěte někdo jiný, jehož chování považujete za negativní vliv, není nutné tohoto člověka „měnit“ nebo se ho snažit odříznout ze života dítěte. Dřív nebo později se bude setkávat s vlivy mimo váš dohled a je důležité, aby si poradilo i s nimi. Řešením je komunikovat s dítětem. Adresovat pozorované negativní chování. Říct si: „To, co teď udělal ten a ten, co si o tom myslíš? Bylo to správně/ špatně? Proč?“ Cílem je, aby se dítě naučilo nad svým okolním světem kriticky uvažovat a postupně bylo schopné samo vyhodnotit, že jen protože chování vidí u dospělého/potenciálního vzoru, je to chování v pořádku. Toto se samozřejmě může „obrátit proti vám“, když dítě upozorní i na vaši nesprávnou reakci. V tom okamžiku je na místě samozřejmě chybu přiznat. Ego musí při výchově stranou. A dítě vás „nekárá“ s cílem vás ponížit, nýbrž si prostě ujasňuje svět kolem sebe.

V rukou rodičů leží i další faktor – výchova. Agresivitu mohou v dítěti nevědomky podporovat i v případě, že sami žádné agresivní chování neprojevují. Jejich způsob výchovy tehdy zpravidla selhává v zajištění některé z pěti základních vývojových potřeb:

  • Potřeba místa (někde je doma, někam patří, někde je to jeho)
  • Potřeba podpory (fyzické, ale zejména emocionální. Věříme mu, máme ho rádi, jdeme za společným cílem, táhneme za jeden provaz, nenecháme ho ve štychu, podporujeme jeho sny a cíle)
  • Potřeba bezpečí (chránit před vnějšími činiteli a před sebou samým, aby si neublížilo – a naučit dítě, aby to dokázalo samo rozeznat a aplikovat)
  • Potřeba péče (někdo se stará o jeho fyzické a psychické pohodlí, někde o něj projevuje zdravý a upřímný zájem)
  • Potřeba limitu (pomůžeme mu v nesnázích, ukončíme jeho nepohodlí nebo trápení, pokud je to v našich silách. PLUS DRUHÁ ROVINA: dát dítěti jasné hranice! Jasné signály, co se smí, a co ne. Dítě musí pochopit, že existují určitá pravidla, normy a hranice, po jejichž překročení přijde následek)

Dítě, ačkoliv to, co postrádá, nedokáže pojmenovat, cítí sílící frustraci, která se pak může manifestovat agresivním chováním.
V souvislosti jsou zmiňovány tyto škodlivé výchovné proudy: zaprvé výchova, kde je dítě zanedbáno, není mu projevován dostatek pozornosti a lásky; může dojít až k citové deprivaci dítěte. Dítě cítí nejistotu a bezmoc. Tyto pocity si kompenzuje agresí vůči rodičům (i jinde) – často je to totiž jediný způsob, jak se jejich pozornosti domoci, i když je to pozornost a reakce negativní. Zadruhé je to inkonzistence výchovného stylu a dodržování pravidel, která jsou na dítěti vyžadována. Pokud rodiče mění, co je povoleno, podle svojí aktuální nálady nebo situace, nebo pokud – často v rozvedených manželstvích, ale neméně často i „pod jednou střechou“ – každý rodič prosazuje jiný set pravidel, dítě opět upadá do nejistoty. Nikdy neví, kdy a za co bude potrestáno. Snadno nabude dojmu, že na jeho chování vlastně nezáleží a že se tudíž může chovat, jak chce. A zatřetí je takovým škodlivým výchovným proudem i výchova, kde nejsou dítěti stavěny žádné hranice a pravidla. Dříve či později se dítě ocitne v situaci, kde není možno, aby bylo vyhověno jeho požadavkům. Jestliže si neosvojilo prostředky, s pomocí nichž odepření překoná, může svoji nespokojenost ventilovat agresivně. Pokud se dítě nenaučí, že existují určité normy, při jejichž porušení přijdou následky, a pokud nepochopí, že je třeba v některých situacích upřednostnit přání a potřeby jiných, bude mít potíže stát se vyváženou a sociabilní osobností.
Co s tím?
Opět je asi z odstavce zřejmé, co je řešením: soustředit se na to, abyste se výchovným stylem vyhnuli zmíněným škodlivým proudům. Dovolím si ale několik poznámek: existuje něco jako „zanedbání v blahobytu“, což je situace viděná v bohatých rodinách, kde rodiče hodně pracují a o děti se starají zástupy chův a elektronika. O děti je postaráno z hlediska základních fyziologických potřeb (tedy neumírají hlady, žízní či zimou), strádají ale v oblasti pozornosti, důslednosti, citových vazeb, atd. Hůř potom např. mluví, protože si s nimi nikdo moc nepovídá. I takové děti potom mohou reagovat agresivně, např. právě kvůli získání pozornosti. Dál bych zopakovala radu z minulého odstavce – je-li vaše dítě vychováváno více domácnostmi či podle různých hodnot v domácnosti jedné, není to sice ideální, ale není to konec světa. Pokud nejste schopni výchovné styly sjednotit, je nutné tento fakt alespoň adresovat. Promluvit s dítětem o tom, že, plácnu, „u maminky se neuklízí, zatímco tatínek vyžaduje vše perfektně srovnáno, ano, je to tak, je to trochu matoucí, že? Potom nevíš, kdy a kde jinde se teda musí nebo nemusí uklízet…“ a udat důvody, proč tomu tak je, tedy proč maminka preferuje nepořádek a tatínek naopak 100% úklid (ono vás to taky donutí se zamyslet a možná zjistíte, že by to přecejen chtělo u maminky trochu uklízet nebo že to tatínek trochu moc hrotí).

I vliv médií je významným faktorem, který působí na rozvoj agresivity u dětí. Sledují-li děti televizi nebo hrají-li počítačové hry, kde se vyskytuje násilí, které je ponecháno bez následků nebo přímo oslavováno, je vysoká pravděpodobnost, že začnou takové chování napodobovat. Hrdiny z médií děti přirozeně přijmou jako další vzor a podobně jako u rodičů budou jejich jednání považovat za správné. Samotný fakt, že děti zhlédnou nevhodný obsah, ale není tolik problematický, pokud jej rodiče adresují a pozorované agresivní chování jasně označí za nepřijatelné. Právě častý chybějící dohled nad tím, jaký obsah dítě z médií konzumuje, je zde největším problémem.
Co s tím?
I zde je, doufám, nabíledni, co je řešením. Děti by prostě neměly konzumovat obsah médií bez vašeho vědomí, souhlasu a dohledu. Tečka. Například jen protože je to kreslený, neznamená to, že je to pro děti. Známému prý maminka pouštěla South Park. Podobně nevhodní jsou Simpsonovi, tedy politická a sociologická satira amerického života. Aktuálně řešíme ve školce dítě, které je naprosto posedlé hrou Among us, která je určena věku 9+. I pokud je pořad určený dětem, je třeba, abyste se koukali s dětmi nebo minimálně byli obeznámeni s postavami a zápletkou. Jedině tak si o tom následně s dětmi můžete popovídat, adresovat případné nejasnosti nebo rozpoznat, odkud se vzala nová hláška/zlozvyk/lumpárna atd.

Na závěr se dostávám k mateřské škole. Stejně jako rodina, i mateřská škola je sociálním prostředím, kde si děti vytvářejí a osvojují vzorce chování – pozitivní i negativní. Agresivitu může podporovat jak špatný přístup učitelek (podobné výchovné chyby jako v rodině), tak konkrétní třídní kolektiv a dynamika v něm. I spolužáci se mohou stát vzorem, jejichž agresivní chování, pokud není adresováno, děti přejmou. Jelikož se pro většinu dětí jedná o první prostředí mimo rodinu, kde se frekventovaně vyskytují, je to prostředí bohaté na nové podněty a procesy socializace. Děti objevují nové situace a testují, jaké vzorce chování jim pomohou úspěšně dosáhnout jejich cíle. Proto je mateřská škola nejen prostředím, kde se mohou rozvíjet tendence k agresi, ale kde se v tomto věku agresivita (i dříve/jinde pramenící) nejčastěji projevuje konkrétními případy agrese. Motivací dětí obvykle není vědomě ublížit, nýbrž spíš překonat překážku, která jim brání dosáhnout svého cíle. Agresivní chování jim v tom mnohdy pomůže. Pokud ale jistí, že následuje trest, negativní dopad, většinou od této cesty ustoupí. Agresivní chování je tak jen fází jejich socializačního procesu.
Co s tím?
Tady je samozřejmě nutná spolupráce se školkou a doporučím prostě všem zúčastněným dospělým pročíst příručku, o které jsem mluvila na začátku a na niž najdete odkaz níže (Špaňhelová, 2007).

Zdroje:
• Antier, E. (2004). Agresivita dětí. Portál. Str. 60-75
• Imreová, I. (2016). Agresivita dětí předškolního věku a její řešení [Diplomová práce, Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně, Fakulta humanitních studií, Ústav pedagogických věd].
• Osobová, M. (2017). Agresivita dětí předškolního věku [Bakalářská práce, Univerzita Hradec Králové, Pedagogická fakulta, Katedra sociální pedagogiky].
• Špaňhelová, I. (2007). Jak usměrňovat agresivitu dětí předškolního věku. Vzdělávací institut ochrany dětí.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Blog na WordPress.com.

Nahoru ↑

%d blogerům se to líbí: